Středisko pro slovanskou a středověkou archeologii

Vedoucí střediska: doc. PhDr. Pavel Kouřil, CSc.
 
V roce 1995 vzniklo v rámci nové koncepce Archeologického ústavu AV ČR v Brně také Středisko pro slovanskou a středověkou archeologii, jehož primárním posláním je všestranný výzkum poměrně širokého časového úseku od příchodu prvních Slovanů v průběhu 6. století po Kristu až po vrcholný středověk (13. – 15. století). V takto definovaném chronologickém rámci jsou prioritou tři základní problémové okruhy: časně slovanské osídlení Moravy a Slezska, problematika Velké Moravy včetně jejího vyznění v 10. věku a vrcholně středověké fortifikace a města.
 
Nejstarší slovanské osídlení našich zemí
Mezi klíčové problémy časného středověku střední Evropy náleží počátky slovanského osídlení. Moravské nálezy kultury s keramikou pražského typu, považované za nejstarší projev přítomnosti slovanského etnika v tomto prostoru, významně přispívají k řešení otázek imigrace Slovanů z východu nebo odrazu etnicity v materiální kultuře populací středního Podunají. Již publikované nebo aktuálně zpracovávané ústavní výzkumy nejvýznamnějších lokalit tohoto období (nekropole a osady v Přítlukách, Mutěnicích a Pavlově) poskytují obraz kulturního prostředí zcela odlišného od předchozích řadových pohřebišť východomerovejského typu, připisovaných Langobardům, a svědčí o výrazné změně, kterou nelze vysvětlit pouhou akulturací původních obyvatel. Nesporný je i přínos těchto výzkumů k poznání charakteru osídlení s keramikou pražského typu, včetně forem sídlišť, sídlištních objektů a hospodářské úrovně tehdejší společnosti. Důležité absolutně chronologické údaje, získané ze čtyř objektů z Pavlova – Horního pole metodou radiokarbonového datování C14, pomáhají odpovědět na otázku doby vzniku velkých sídlištních aglomerací s keramikou pražského typu na jižní Moravě. Eventuální interetnické vztahy předchozího obyvatelstva se Slovany může pak objasnit celkové vyhodnocení přítluckého pohřebiště a dalších moravských žárových nekropolí.
 
Velká Morava
Současné bádání se intenzivně zaměřuje především na širokou škálu problémových okruhů velkomoravského období. Meritem diskuse je vývoj, krystalizace a historický význam Velké Moravy, včetně lokalizace centra, stejně jako otázky charakteru jejích sociopolitických a kulturních struktur, bližší poznání její povahy, genetických zdrojů a dalšího vyústění. Zásadní význam tu představuje upřesnění chronologie velkomoravských památek, zejména dosud značně labilního a neustáleného relativně chronologického třídění.
 
Optimální oporu poskytují především pohřebiště, která nejlépe odrážejí tradiční způsoby kulturního chování a stav sociální stratifikace společnosti. Pozornost se proto soustřeďuje zvláště na bohaté nekropole v centrálních oblastech (Mikulčice se svým zázemím, Olomouc). Není však zanedbávána ani periferie (Stěbořice, Malé Hoštice) a v kontextu s ní i otázky související s uvažovanou expanzí do severních teritorií (Poodří, Malopolsko). Zejména v poslední době je pozornost věnována také závěru velkomoravské epochy a možnému podílu nomádských kočovníků na vyvrácení říše a je studována míra odkazu Velké Moravy pro konstituování tzv. nástupnických středoevropských států – již plně středověkých Čech, Polska a Uher.
 
Rekonstrukce velkomoravského opevnění akropole hradiska v Chotěbuzi-Podoboře. Archeopark v Chotěbuzi-Podoboře představuje návštěvníkům rekonstrukce nadzemních i zahloubených staveb na hradišti z období Velké Moravy i každodenní život obyvatel v raném středověku.
  
Převážně systematické terénní aktivity, ústavem prováděné již po desetiletí, jsou průběžně realizovány na dvou lokalitách: na mikulčickém hradisku a na hradisku v Chotěbuzi – Podoboře. Druhá jmenovaná lokalita se nachází na česko-polských hranicích nedaleko Českého Těšína, kde byla vybudována jedna z nejvýznamnějších pravěkých (doba halštatská) a raně středověkých památek těšínského Slezska. Jednalo se o mohutné trojdílné opevněné hradiště, kde je v současnosti s podporou mezinárodních a regionálních operačních programů a ve spolupráci s Muzeem Těšínska budován archeologický archeopark. Terénním výzkumem vedeným na lokalitě od roku 1978 zde byla odkryta řada raně středověkých nálezů, např. výbava jízdních bojovníků (udidla, ostruhy, třmeny) a zbraně (sekery, hroty šípů, kopí, nože), které svědčí o násilném zániku lokality. Vzácným archeologickým dokladem písemnými prameny proklamované existence otroků na Velké Moravě je nález železného pouta.
 
Letecký pohled na základnu Archeologického ústavu na mikulčických Valech, která se nachází v místech někdejšího jádra velkomoravské aglomerace.
 
Mikulčice – Valy jsou známy především svým osídlením v období 9. století, kdy se staly předním centrem velkomoravského státu. Jádro aglomerace – akropole a předhradí – bylo opevněno mohutnou hradbou s branami a mosty. Uvnitř akropole a později i v jejím nejbližším okolí byly postupně zakládány kostely, kolem kterých vznikala rozsáhlá pohřebiště. Právě v souvislosti s výzkumy hradiště bylo v Mikulčicích založeno v roce 1954 také nejstarší detašované pracoviště Archeologického ústavu Brno. Během velkorysého čtyřicet let trvajícího velkoplošného výzkumu byla prozkoumána plocha téměř 5 ha, čímž se lokalita zapsala mezi největší výzkumy podobného charakteru v Evropě. Obrovský nálezový fond čítající statisíce předmětů a množství získaných, ale nezpracovaných poznatků o velkomoravském osídlení byly hlavním důvodem pro utlumení terénních aktivit po roce 1992 a zahájení nové etapy systematického zpracování a publikování výsledků.
 
Mistrnou práci velkomoravských šperkařů dokládá např. zlatý dvouplášťový gombík zdobený granulací, nalezený v hrobě č. 505 u baziliky v Mikulčicích. 184_1.jpg Bronzové pozlacené nákončí objevené jižně od baziliky s motivem tzv. oranta. kriz_s_Kristem.jpg
 
        
Fortifikace a města vrcholného středověku
Při výzkumu zásadních proměn Moravy a Slezska v 13. – 15. století zaměřují badatelé ústavu svoji pozornost na dvě velmi důležité kategorie dobové sídelní struktury: na města a na kategorii hradů a drobných opevnění – zejména hrádků a tvrzí. Obě tyto specifické skupiny nejsou však chápány jako izolované a ze systému osídlení vytržené jednotky, nýbrž jako organické a živé součásti vývojového procesu, ve kterém městské obce i fortifikace hrály v daném období významnou a nezastupitelnou roli. Preferována je strategie studia menších územních celků – regionů, v nichž lze podrobně sledovat veškeré jevy v rámci přirozených a zřetelně definovaných vazeb v hranicích logicky vymezených teritoriálních okruhů. Jde tedy o to metodou předem zvoleného vzorku na menších sídelně-geografických celcích maximálně využít výpověď písemných a hmotných pramenů s nezbytným přihlédnutím k politickému, sociálnímu, ekonomickému a kulturnímu vývoji dané oblasti a k řadě dalších indicií, které by umožnily pochopit základní i odvozené funkce jednotlivých lokalit i jejich systémové vazby.
 
Průkopnickou interdisciplinární prací je v tomto směru monografie Hrady českého Slezska (Brno – Opava 2000). K poznání měst přispěly pak publikace zaobírající se jednak vlastním Brnem jako centrem celé jižní Moravy i jeho vztahy například k těžbě a zpracování drahých kovů, jednak soustavou menších měst a městeček v širším brněnském okruhu.