Vedoucí střediska: PhDr. Lumír Poláček, CSc.

Vědečtí a odborní pracovníci: PhDr. Jiří Doležel, Mgr. Jana Gryc, Mgr. Marek Hladík, Mgr. Michal Hlavica, Mgr. Šárka Krupičková Mgr. Marian Mazuch, Ph.D., PhDr. Lumír Poláček, CSc., PhDr. Rudolf Procházka, CSc., Mgr. Petr Rataj, Mgr. Šimon Ungerman, Ph.D. Mgr. Petr Žákovský, Ph.D.

 

V roce 1995 vzniklo v rámci nové koncepce Archeologického ústavu AV ČR v Brně také Středisko pro slovanskou a středověkou archeologii, jehož primárním posláním je všestranný výzkum poměrně širokého časového úseku od příchodu prvních Slovanů v průběhu 6. století po Kristu až po vrcholný středověk (13. – 15. století). V takto definovaném chronologickém rámci jsou prioritou tři základní problémové okruhy: časně slovanské osídlení Moravy a Slezska, problematika Velké Moravy včetně jejího vyznění v 10. věku a vrcholně středověké fortifikace a města.

 

Mezi klíčové problémy časného středověku střední Evropy náleží počátky slovanského osídlení. Moravské nálezy kultury s keramikou pražského typu, považované za nejstarší projev přítomnosti slovanského etnika v tomto prostoru, významně přispívají k řešení otázek imigrace Slovanů z východu nebo odrazu etnicity v materiální kultuře populací středního Podunají. Již publikované nebo aktuálně zpracovávané ústavní výzkumy nejvýznamnějších lokalit tohoto období (nekropole a osady v Přítlukách, Mutěnicích a Pavlově) poskytují obraz kulturního prostředí zcela odlišného od předchozích řadových pohřebišť východomerovejského typu, připisovaných Langobardům, a svědčí o výrazné změně, kterou nelze vysvětlit pouhou akulturací původních obyvatel. Nesporný je i přínos těchto výzkumů k poznání charakteru osídlení s keramikou pražského typu, včetně forem sídlišť, sídlištních objektů a hospodářské úrovně tehdejší společnosti. Důležité absolutně chronologické údaje, získané ze čtyř objektů z Pavlova – Horního pole metodou radiokarbonového datování C14, pomáhají odpovědět na otázku doby vzniku velkých sídlištních aglomerací s keramikou pražského typu na jižní Moravě. Eventuální interetnické vztahy předchozího obyvatelstva se Slovany může pak objasnit celkové vyhodnocení přítluckého pohřebiště a dalších moravských žárových nekropolí.

 

Současné bádání se intenzivně zaměřuje především na širokou škálu problémových okruhů velkomoravského období. Meritem diskuse je vývoj, krystalizace a historický význam Velké Moravy, včetně lokalizace centra, stejně jako otázky charakteru jejích sociopolitických a kulturních struktur, bližší poznání její povahy, genetických zdrojů a dalšího vyústění. Zásadní význam tu představuje upřesnění chronologie velkomoravských památek, zejména dosud značně labilního a neustáleného relativně chronologického třídění.

 

Optimální oporu poskytují především pohřebiště, která nejlépe odrážejí tradiční způsoby kulturního chování a stav sociální stratifikace společnosti. Pozornost se proto soustřeďuje zvláště na bohaté nekropole v centrálních oblastech (Mikulčice se svým zázemím, Olomouc). Není však zanedbávána ani periferie (Stěbořice, Malé Hoštice) a v kontextu s ní i otázky související s uvažovanou expanzí do severních teritorií (Poodří, Malopolsko). Zejména v poslední době je pozornost věnována také závěru velkomoravské epochy a možnému podílu nomádských kočovníků na vyvrácení říše a je studována míra odkazu Velké Moravy pro konstituování tzv. nástupnických středoevropských států – již plně středověkých Čech, Polska a Uher.

 

  

Převážně systematické terénní aktivity, ústavem prováděné již po desetiletí, jsou průběžně realizovány na dvou lokalitách: na mikulčickém hradisku a na hradisku v Chotěbuzi – Podoboře. Druhá jmenovaná lokalita se nachází na česko-polských hranicích nedaleko Českého Těšína, kde byla vybudována jedna z nejvýznamnějších pravěkých (doba halštatská) a raně středověkých památek těšínského Slezska. Jednalo se o mohutné trojdílné opevněné hradiště, kde je v současnosti s podporou mezinárodních a regionálních operačních programů a ve spolupráci s Muzeem Těšínska budován archeologický archeopark. Terénním výzkumem vedeným na lokalitě od roku 1978 zde byla odkryta řada raně středověkých nálezů, např. výbava jízdních bojovníků (udidla, ostruhy, třmeny) a zbraně (sekery, hroty šípů, kopí, nože), které svědčí o násilném zániku lokality. Vzácným archeologickým dokladem písemnými prameny proklamované existence otroků na Velké Moravě je nález železného pouta.

 

 

Mikulčice – Valy jsou známy především svým osídlením v období 9. století, kdy se staly předním centrem velkomoravského státu. Jádro aglomerace – akropole a předhradí – bylo opevněno mohutnou hradbou s branami a mosty. Uvnitř akropole a později i v jejím nejbližším okolí byly postupně zakládány kostely, kolem kterých vznikala rozsáhlá pohřebiště. Právě v souvislosti s výzkumy hradiště bylo v Mikulčicích založeno v roce 1954 také nejstarší detašované pracoviště Archeologického ústavu Brno. Během velkorysého čtyřicet let trvajícího velkoplošného výzkumu byla prozkoumána plocha téměř 5 ha, čímž se lokalita zapsala mezi největší výzkumy podobného charakteru v Evropě. Obrovský nálezový fond čítající statisíce předmětů a množství získaných, ale nezpracovaných poznatků o velkomoravském osídlení byly hlavním důvodem pro utlumení terénních aktivit po roce 1992 a zahájení nové etapy systematického zpracování a publikování výsledků.

 

 

        

Při výzkumu zásadních proměn Moravy a Slezska v 13. – 15. století zaměřují badatelé ústavu svoji pozornost na dvě velmi důležité kategorie dobové sídelní struktury: na města a na kategorii hradů a drobných opevnění – zejména hrádků a tvrzí. Obě tyto specifické skupiny nejsou však chápány jako izolované a ze systému osídlení vytržené jednotky, nýbrž jako organické a živé součásti vývojového procesu, ve kterém městské obce i fortifikace hrály v daném období významnou a nezastupitelnou roli. Preferována je strategie studia menších územních celků – regionů, v nichž lze podrobně sledovat veškeré jevy v rámci přirozených a zřetelně definovaných vazeb v hranicích logicky vymezených teritoriálních okruhů. Jde tedy o to metodou předem zvoleného vzorku na menších sídelně-geografických celcích maximálně využít výpověď písemných a hmotných pramenů s nezbytným přihlédnutím k politickému, sociálnímu, ekonomickému a kulturnímu vývoji dané oblasti a k řadě dalších indicií, které by umožnily pochopit základní i odvozené funkce jednotlivých lokalit i jejich systémové vazby.

 

Průkopnickou interdisciplinární prací je v tomto směru monografie Hrady českého Slezska (Brno – Opava 2000). K poznání měst přispěly pak publikace zaobírající se jednak vlastním Brnem jako centrem celé jižní Moravy i jeho vztahy například k těžbě a zpracování drahých kovů, jednak soustavou menších měst a městeček v širším brněnském okruhu.